Co si asi myslí můj šuplík
Kousek denního světla, super! Asi po týdnu jsem zase otevřený. Je to krásné být po tak dlouhé době na čerstvém vzduchu.
Jej! A právě teď jsem se znova zabouchl. Už je tu zase tma, ach jo. Moje majitelka mě neotvírá moc často. I když jsem naprosto přeplněný, otvírá mě jen tehdy, když něco usilovně hledá. No, asi ve mně nic nepotřebuje, i když se docela divím.
Mám v sobě všechno: od zlámaných pastelek, tužek, pružinek od propisky, přes staré sešity, vzkazy ze školy a krásné dopisy na tábor od její maminky, až po 10 let staré památníčky, fotky, vymalovánky a čtyřlístky pro štěstí. Na vrchu všech těch krámů leží malý přívěšek na klíče ve tvaru kohouta, kterému když zmáčknete tlačítko, začne kokrhat. Leží asi nějak špatně, protože pokaždé, když mě někdo zavře, kohout se rozkřičí. A umíte si vůbec představit, jak je nepříjemné, když ve vás někdo kokrhá?
Když se moje majitelka někdy rozhodne mě uklidit (musím dodat, že to bývá opravdu velmi zřídka), je to vzrušující. Celého mě vytáhne ze stolu, položí na zem a vyskládá mě. To si pak připadám lehký jak pírko… Ona se prohrabuje všemi těmi papíry, dopisy a tretkami. Občas některý z mých nájemníků skončí v odpadkovém koši. Ale někteří přátelé jsou ve mně už dlouho. Vypráví mi, co zažili, co poznali a hlavně co do nich vepsala moje majitelka. Po velkém úklidu jsem poloprázdný. Napůl je mi smutno, že mě někdo opustil, ale vím, že mě má majitelka naplní, ani se nenaděju. Stačí, aby mě otevřela, vhodila další nepotřebnou věc a zase zavřela. Pořád se ve mně něco mění. Někdo odchází, někdo přichází. Jen památníčky se mnou zůstávají a vypráví mi příběhy, než zase někdo dojde a otevře mě.