Dívenka, muž a žena
Zaslechla jsem rozčilený šepot. Dáma ve středních letech, v béžovém kostýmku, něco horečně špitá svému společníkovi, schovávajícímu se za stromem. Naše neznámá si zrovna nervózně poupraví pevně stažený drdol a posune brýle blíže ke kořenu nosu. Je to přesně ten intelektuální typ, mírně nahánějící hrůzu. Vsadila bych se, že je to doktorka, zubařka, psycholožka, profesorka na univerzitě nebo něco hodně podobného. A má nejmíň dva tituly.
„Je to nelogické. Je téměř nulová šance, že by to mohlo vyjít!“
„A vzpomínáš, jak to dopadlo minule?“
To řekl hlas o poznání starší. Hluboký mužský melodický hlas. Přesně takový, který by vám mohl vyprávět o nejpraktičtějším využití jaderné energie a vám by to připadalo jako nejsladší báseň. Máš oči jako tabák… Musím kousek poodstoupit, abych jej viděla. Muž už je starý, sešlý, má asi 80 let. Má starou otrhanou větrovku, na několika místech zašitou a znova roztrženou. Manšestráky vypadají, že pamatují vládu Habsburků a nikdy nezažily jehlu a nit. Boty jsou unikátní. Na pravé noze je ošoupaná papuč se sešlapanou podrážkou. Na levé zase černá polobotka s roztrženou tkaničkou. Ale i přes tento ošuntělý zjev muž nevypadá špinavě, nebo odpudivě. Vypadá naopak zkušeně, jako by toho už hodně zažil.
Tato dost absurdně vypadající dvojice se nehádá mezi sebou. Oba dva mají stejný názor. A tak se přesunu ještě kousek blíž, abych věděla, který odvážlivec jim odporuje.
A toto zjištění mě ohromí. Očekávala jsem osobu na stejné „ úrovni“. Ale oproti nim stojí dívenka, tak desetiletá. Usmívá se naivním a důvěřivým úsměvem, světlé lokýnky jí splývají na ramena. Blankytně modré šatičky a bílé sandálky. Nevinnost sama.
Když jsem tuhle podivnou trojici viděla, předpokládala jsem, že oba dospělí se budou k dívence chovat jak k malému dítěti, té méněcenné. Ale oni s ní mluvili na rovinu, otevřeně, bez jakýchkoliv oklik.
Dívenka se rozhodla odporovat:
„Ale co když to tentokrát dopadne jinak? Jak můžete vědět, že nebudeme šťastní?“
„Je to nepravděpodobné. S ohledem na všechny ostatní, je jen nepatrná naděje, že zrovna nám to vyjde.“
„Ale pořád nějaká je, ne?“
„Nemyslím, že je to dobrý nápad.“
„Vzpomeň si na posledně. Dostávali jsme se z toho přes půl roku.“
„Já si to pamatuji, ale tohle je něco jiného…“
„ Ano? A v čem? Pokaždé to začne jedním úsměvem a jak to končí..“
„ Z hlediska pravděpodobnosti je to téměř nemožné. Když se podíváme na všechny minulé pokusy…“
„ A ta bolest! Slzy, beznaděj, pot, krev, zoufalství, když už nemůžeš nic dělat.“
„ Vy to nechápete! To není to samé! Je jiný… Vím, že jsem to samé říkala minule i předminule, ale teď se nezklameme!“
„Jak to můžeš vědět? Jak můžeš vědět, že se zas nebudeme noc co noc topit v slzách?“ dospělí se už trochu naštvaně podívají na dívenku.
„Věřím tomu…“
Oba si vymění mezi sebou pochybovačný pohled a chtějí znova chrlit námitky. Dívka však promluví první:
„Už jsme se mnohokrát spálili. A ano, je to bláznivé a nelogické. Ale já cítím, že to bude jinak. Prosím, naposled to zkusme.“
Muž a žena si znova vymění několik pohledů. Očima se domlouvají, jestli svolit. Po tichém rozhovoru dvou páru očí, žena promluví:
„Dobře… Ale je to naposled. Už nemáme sílu na další prohru. Pokud to nevyjde, nikdy to už nezkusíme, ano?“ Podívá se dívence vážně do očí a ta přikývne.
Stejné místo, stejné postavy, jen o několik měsíců později. Žena vypadá ještě přísněji a chytřeji, snad si udělala další školu. Muži se na větrovce objevily další díry. Ošuntělost z něj jen srší.
Jen malou dívenku nemůžu najít. Mají s sebou jinou dívku. Ale…. Když se zadívám pořádně, poznávám známé dětské rysy. Vlasy jsou obarveny na černo, teď už asi šestnáctiletá slečna je oblečena do roztrhaných riflí, černého trička do pasu a ocvočkované džisky. Tvář je bledá a pohublá. A ruce ukrývají jizvy. Dívenka poznala svět a dospěla. Ale až moc rychle…
„Já jsem to říkal… Dopadlo to stejně. Jakmile se začalo stmívat, lekl se a utekl. Jako každý. Už to nemá cenu zkoušet znova.“ Pronesl muž a obě, teď už ženy, přitakaly. Teď už skoro dospělé dívce stekla po tváři slza.
Věřila…
A zase zbytečně…