Hřbitov bohů
Kolik krve bylo prolito ve jménu některého z bohů? Kolik lidí bylo obětováno na oltář náboženství? Kolik kmenů vymizelo a jednotlivců zahynulo jen proto, že měli jiný pohled na věc, jiný světonázor, jiné stanovisko, jinou víru.
Co vlastně vede některá individua k nepochopitelnému šílenství, že dokážou zničit jednu z nejcennějších věcí na světě - lidský život? Kdyby to byl „jen“ ten jejich, bylo by to sice pomatené a absurdní, protože život je dar a neopakovatelný fenomén, nicméně jejich rozhodnutí by mělo dopad převážně na osud jich samotných (pominu-li smutek nejbližší rodiny a známých).
Nad čím zůstává úplně rozum stát je oběť vlastního dítěte. Každý milující otec nebo maminka musí považovat za zrůdnou pouhou myšlenku na to, že by měli kvůli nějaké - ať již existující či vymyšlené bytosti - sáhnout na život dcery nebo syna. Že by na její/jeho tělo měli připevnit výbušninu a spolu s ní(m) vyhodit do vzduchu několik těch nenáviděných nevěřících psů.
Jednou z variant obětování vlastního potomka je zvrácená hra „na jako“, „kam až jsme ochotni zajít“ nebo „kdo vydrží víc“. Jinak si nedokážu vysvětlit Abrahámovo počínání, čekání a riskování, zda mu ten „vševědoucí a milosrdný Bůh ve své velkodušnosti“ sešle třeba berana. Pohrdám bohy, kteří vydírají, kteří pro svou zábavu někoho nutí přinášet oběti. Kteří si hrají s lidmi stejně jako Q ze seriálu Star Trek.
Je to smutné, ale někteří lidé dokážou bezostyšně zabíjet druhé kvůli vlastnímu přesvědčení. Schování za maskou náboženství a se jménem svého boha na rtech rozsévají strach, hrůzu, násilí, neštěstí a smrt.
Poslední dobou se čím dál častěji oháníme antickými, židovskými a křesťanskými kořeny evropské civilizace. Měli bychom vědět, že Bůh často sloužil (a dosud slouží) ke snadné manipulaci davů. Lehce se dá zneužít jako vhodný nástroj k rozšíření osobní moci, vlivu a majetku. Byli snad největší křesťanští panovníci neváhající kvůli své víře vymýtit celá etnika lepší než Mohamed? Ne. Ať tak či tak, vždy jde o území, peníze, prostředky a zdroje. V minulosti i dnes.
Buďme k sobě upřímní - k historii křesťanské a antické Evropy patří kláštery, odpuštění, heslo Ora et labora úplně stejně jako mučení nelítostných inkvizitorů, upalování kacířů a běsnící 30.letá válka. Jediný rozdíl mezi náboženskými fanatiky tehdy a těmi dnešními, kteří vraždí nevinné, protože nesouhlasí s jejich civilizací a s jejich hodnotami je - cca 380 let.
Náboženství je rodnou sestrou nejrůznějších –ismů. Je to tentýž průhledný pláštík, pod který se snaží schovat zištné zájmy všech těch, kteří se snaží je rozšiřovat. Ať jde o nacismus, fašismus, komunismus, maoismus, enviromentalismus, NGOismus, human-rightismus a další nevímjaké -ismy. Nejde o nic jiného než o násilné vnucování vlastních postojů a pohledů na řád světa. Jsou snad zběsilí šiřitelé lidských práv v něčem lepší než komunisté? Rozhodně ne - žene je stejně touha a posedlost sociálních inženýrů, šílených vizionářů a lidí s mesiášským komplexem, kteří chtějí měnit svět jako deus ex machina k obrazu svému.
Může snad dnes někdo normální tvrdit, že ty desetitisíce mrtvých v Egyptě, Alžírsku, Libyi, Sýrii, Jemenu stály za to? Co doktrína lidských práv přinesla místním lidem? Svobodu? Rovnoprávnost? Západní kulturu? Nebo rozvrácené země, zničené rodiny, slzy, smrt a zkázu? A co přinesla samotným šiřitelům těchto idejí? Čirou nenávist.
Hodně z mých příbuzných i známých jsou hluboce věřící osoby. Vážím si jich a nemám důvod, natož zájem se jich dotknout nebo je dokonce urážet. Nejsou horší než já. Ale ani lepší. Již jsem uvedl, že křesťanství přineslo jak mnoho zla, tak spoustu kulturních výdobytků a vysoce mravních postojů (otázka, zda bychom se k nim nedopracovali i jako pohané nebo ateisté).
Co mně osobně však nejvíce vadí, tak je častá ostentativní přezíravost, nadřazenost, povýšenost a místy až zpupnost věřících, kteréžto nepěkné vlastnosti demonstrují před těmi ostatními.
Mohlo to být v tak v zimě 2013, někdy na začátku války v Sýrii, kdy jsme s manželkou byli v kostele během svatoštěpánské kolednická mše svědky toho, kdy velebný pán prohlásil, že v Sýrii jsou vražděni křesťané.
„A co ti ostatní?“, chtělo se mi v tu chvíli hlasitě zakřičet „Jezídové, Kurdové, drúzové, alavité, muslimové i ateisté - to je póvl? Vždyť tam vraždí ČLOVĚKA“.
Jako ateista se řídím jedním heslem: Žít a nechat žít. Anebo: Žít a nechat zemřít. Věřím, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě. A taky, že na každou svini se vaří voda. Když v nějakém státě řádí krutý tyran, neřád a zločinec (souzeno dle evropských měřítek), jsem si jistý, že i na něj časem dojde. Že ho vlastní lidé svrhnou i bez pomoci Západu. Nebuďme netrpěliví - všechno chce svůj čas. Ale každý pokus o vnější a násilnou intervenci do takovéto země skončí nezdarem. Demokracie se nedá vyvážet na křídlech F-22A Raptorů nebo na hlavních T-95.
No, a co ti bohové, jejichž jmény se vraždilo, znásilňovalo, ničilo a ponižovalo? Bohové navěky spjatí s hrůzou krvavých rituálů, s ohněm, s mečem, se sebevražednými atentáty, s křížem i s půlměsícem?
Nějak se mi chce říct: „Pane Bože, Alláhu, Kálí, Die, Prove, Odine a další: modlete se k lidem. Já - člověk nevěřící - vám odpouštím.