Můj drahý Franzi,
30. 9.1943
Můj drahý Franzi,
tak ráda bych Tě znova viděla! Ani si nedovedeš představit, jak mi můj velký bratr chybí! Snad jsi v pořádku, živý a zdravý. Ani nevím, co se tam venku děje.
Tereza, jedna dívka z našeho pokoje, mi sehnala kousek papíru, byla jsem jí hrozně vděčná. Konečně Ti můžu napsat dopis. Bohužel, nejsem si jistá, jestli Ti vůbec dojde. Dozorci veškerou poštu ven i dovnitř kontrolují. Ani nevím, kde teď zrovna jsi.
Mamince není dobře. Naposled jsme jedli včera v poledne a od té doby jsme o hladu. Je tu smutno. Všichni už přestávají doufat. Líza – to je jedna malá dívka, má postel vedle mě – každou noc pláče. Nikdy jsme nic tak zoufalého a smutného neslyšela. Její maminku patrně odvedli do plynových komor, nebo se to tady aspoň říká. Ani nevím, co si mám pod tou „plynovou komorou“ představit. Nikdo, kdo tam byl, se nevrátil. No, možná si to ani představovat nechci.
Několik dětí z vedlejšího domu si pro nás přichystalo divadlo. Jmenuje se Brundibár. Všichni byli prvně trochu vyděšení, že na to někdo přijde, ale pak jsme se začali pomalu přidávat ke zpěvu. Za chvíli se celým pokojem nesly tóny známých písniček. Ani jsem si neuvědomila, jak moc mi hudba chybí… Vzpomínáš, jak jsme po večerech sedávali u klavíru a zpívali? Bylo to tak krásné… Kéž bych tak mohla vrátit čas.
Každopádně, díky „Brundibárovi“ jsme hned o něco veselejší. Všichni jako by měli novou chuť do života, jako by začali znova věřit. Při práci si teď hodně zpíváme. Došlo mi, jak moc je pro mě hudba důležitá. Nikdy předtím jsem si to neuvědomovala, ale teď jako bych vyhledávala každičkou chvíli k tomu, abych mohla zpívat, poslouchat…
Pokaždé, když slyším nějakou melodii, rozlije se mi po obličeji úsměv, cítím se šťastná. Myslím, že nebýt těchto chvil, těchto vzácných okamžiků, které pro nás tolik znamenají, většina z nás by to už vzdala.
V některých chvílích si připadám opravdu šťastná. Je to pokaždé, když se večer sejdeme, někdo vytáhne ručně dělanou píšťalku a začneme zpívat ty známé písně. Tehdy mi nic nechybí. Tedy kromě Tebe a tatínka. Před měsícem jsem zapalovala svíci na jeho počest. Nevěřila bych, že to jsou už 2 roky, co se to stalo…
Nedávno zemřela jedna žena. Vlastně ani nevím, jak se jmenovala, ale pořád se usmívala. Potom ale onemocněla, slábla, a když jsme se minulé úterý chystali do práce, ona jen ležela. Mysleli jsme, že spí, ale ona nedýchala. Večer na její památku zazpíval Otta nádherný chorál. Ještě nikoho jsem neslyšela tak nádherně zpívat. V té jedné písni vyjádřil tolik smutku, zoufalství, ale zároveň i naděje. Všichni jsme si poplakali, maminka byla velmi smutná. Jedna jediná píseň a ona plakala stejně jako tehdy, když došel ten dopis, že otec je mrtev. O pár dní později si pro nás přišli.
Trochu mi tu chybí můj klavír, ale nestěžuju si. Oproti některým lidem tu mám téměř všechno. Dokonce jsem i začala sama skládat. Když tvořím nějakou novou melodii, ocitám se v úplně jiném světě. Ani si neuvědomuju, jak špatný ten skutečný svět je. Hudba mě zbavuje starostí a dodává mi odvahu. A vím, že nejsem jediná…
Až tahle válka skončí, až vyjdu z této budovy a zbudou mi jen vzpomínky na tyto hrůzy, budu se věnovat hudbě. Budu ji rozvíjet, chránit a podporovat. Protože ona pomáhá nám…
Franzi, možná si myslíš, že jsem se už zbláznila. Taky si to někdy říkám. Někdy si připadám tak sama. Pořád si stavím své vzdušné zámky, představuju si, co budu dělat, až tohle všechno skončí. Snad to bude brzy.
Myslím, že tohle je všechno, co jsem Ti chtěla říct. Nebudu Tě zatěžovat zbytečnými informacemi, vím, že toho máš moc.
Snad se brzy ve zdraví sejdeme.
S láskou Tvá oddaně milující sestra Helga