Pelta k plotně!
Feministky, odejděte zavčas z těchto stránek! Vy, ženy a dívky povah měkkosrdcatých a mravů útlocitných, nečtěte následující text. Milé dámy, snažně vás prosím - vemte roha, dokud máte ještě nějakou šanci. Mohlo by se vám udělat nevolno. 
Zůstáváte? Že to přežijete? Že se nevzdáte jen tak bez boje a že budete vzdorovat odhodlaněji než chrabré kurdské bojovnice islamistům? Inu dobrá. Vy všechny jste byly dopředu varované.
Další řádky totiž budou jeden obrovský výstřik machistického jedince, šovinistického a sexistického individua, netolerantního pisálka, nabubřelého a povrchního magora a neotesaného hrubiána.
Furt to s váma nic nedělá? Vy si teda koledujete… No tak teda jo. Máte, co jste chtěly.
Už z nadpisu je většině čtenářů asi zřejmé, že ani mě nenechala chladným mediální událost roku, zpráva století a objev tisíciletí - že pomezní sudí (buďme, prosím, tolerantní: suďová) Ratajová to minulou neděli trošku přepískla. Tím, že nezapískala (vlastně neodmávala) asi tak kilometrový ofsajd brněnského záložníka Hyčky v zápase s pražskou Spartou. Padl gól, Ratajová - toho času jedna z nejlepších rozhodčích na světě - dostala stopku na 4 zápasy, takže si teď chvilku nezapíská. Maximálně tak bude pískat kudlu.
Spontánní reakcí (nemůžu si pomoct, ale básnička Karla Plíhala mně vždycky naskočí při tomto slově: „Někdy pudy opanuju, jindy jednám spontánně. Teď například onanuju v Křižíkově fontáně.“) na to, že se spletla, byla dvě vylitá sparťanská srdíčka. Kdo že se to opovážil? Dva roztomilí hoši. Brankář Tomáš Koubek, chlap s vizáží afghánského mudžahedína v růžovoučkém dresu. A jeho (s)parťák Lukáš Vácha, mužný drsoň s nagelovaným účesem, pečlivě udělanými nehtíky a s receptem na výbornou čínskou kuřecí polívčičku Yum Yum se skleněnými nudlemi, vytetovaným na každém milimetru kůže svého vytrénovaného těla. Představte si tu opovážlivost: poslali rozhodčí Ratajovou ke sporáku. A to natolik vášnivě, rozhořčeně a rezolutně, aby je již o den později zkrotil čas, aby ve spravedlivém vzteku svá vyřčená (napsaná) slova vzali zpět a omluvili se veškerému - nejen - ženskému pohlaví.
Řeklo by se, že by to mohlo stačit a příběh by byl u konce. Není! Geniální (pardon - generální) ředitel Sparty Adam Kotalík naskočil do sportovního vozu s nápisem „Politická korektnost zvítězí!“ a šlápnul pořádně na plynový pedál, aby byl v cíli aspoň o minutu dřív než předseda Fotbalové asociace České republiky, Miroslav Pelta.
Ve snaze ani ne tak potrestat oba kajícníky jako spíš ve snaze zalíbit se znechuceným masám a právem odplivující si široké veřejnosti vymyslel pro Váchu a Koubka obzvlášť trpkou trasu na jejich cestě do Canossy. Ten ďábelský trest zní: Koubek i Vácha se stanou ambasadory zápasu sparťanek v Lize mistrů a navíc s nimi absolvují několik tréninků.
Trest? A pro koho vlastně? Snaha někoho vychovávat? Nebo ponížit? Pošlete do houfu gazel dva lvy. I když ty šelmy budou slabší kusy, fakt si myslíte, že to udělá nebohým sudokopytníkům radost? Opravdu potěší ty dámy a dívky pohled na to, jak je se oba pánové nudí? Jak je ti dva (po)trestanci ve všech silových, vytrvalostních, rychlostních i technických činnostech, v jakékoliv sportovní disciplíně (s výjimkou akvabel) strčí do kapsy? Opravdu si brankářka užije ten pocit, když se jí podaří chytit jednu ránu z padesáti? Nebo si pan Kotalík stranou zavolá Koubka s Váchou a decentně jim pošeptá: „Pánové, trochu s mírou, nepřežeňte ten trénink, ať se ty ženské necítí blbě.“
Ne, vůbec neopovrhuji ženami. Naopak si jich velice vážím. Ale genetickou výbavu, to dědictví staré milióny let, prostě žádné genderové virtuální kouzlení nepřečurá.
Ženy mají jiné přednosti, vlastnosti, ctnosti i neřesti. Málokterý z chlapů by snesl po psychické stránce to, co ony, některým z nás by se jen při pouhé představě porodu roztřásla kolena a spousta mužů nedokáže ani třetinu toho, co některé ženy. Že je tato práce hrubě nedoceněná (ano, i ta plotna) je nabíledni. Že je výchova dětí náročná je evidentní. Že je práce trpělivých vědkyň, usměvavých prodavaček v Lidlu, moudrých učitelek i starostlivých doktorek užitečná, potřebná a pro společnost obohacující je jasné. A že je role milující maminky ničím a nikým nenahraditelná? To už je úplné nošení sov do Athén. 
Jsme všichni jiní. Být mužem nebo ženou, to není úděl, to není prokletí. To je nedoceněný dar. To není něco, s čím bychom se měli/měly s trpkostí smířit, nedejbože proti tomu agresivně bojovat. To je něco, nač bychom měli/měly být hrdí/hrdé.
Muži mají odpradávna touhu předvádět se, dobývat ženy, psát jim svítaníčka, zpívat pod balkonem. Chránit je. A milovat.
Ženy jsou naše bohyně. Bohyně domácích krbů, bohyně lásky, krásy a plodnosti, bohyně moudrosti.
Díky tomu, že jsme jiní jako noc a den, jako Slunce a Měsíc, jsou naše osudy tak pestré, propletené, smutné i krásné. Dnes a denně jsme účastníky příběhů tak hluboce lidských.
Ženy, nestyďte se za svou ženskost. Buďte hrdé. Na to, co umíte nejlíp, co chlap nedokáže (třeba přivést na svět svého potomka, vychovat jej, dát mu lásku, něhu a starodávnou moudrost). Víte samy nejlíp, že muž je sice hlavou rodiny, ale žena je krkem, který tou hlavou otáčí. Ale prosím: nesnažte se vyrovnat mužům v tom, co vám příroda odepřela. Odpusťte si zoufale nedůstojné a ponižující žvásty o „posilování sexistických stereotypů“ - jsou nedůstojná a svědčí o pouze nedostatku sebevědomí. A některým jemňoučkým mužům vzkazuji totéž, možná trochu drsněji: neserte se do ženských věcí. Ostatní příslušníci mužského rodu vámi budou opovrhovat, ženám i dívkám budete připadat směšní, ubozí a trapní.
Jestli jste článek dočetli až sem, tak klobouk dolů. Ale následující doušku už asi nerozdýcháte.
P.S.
Oč víc si cením primitiva, hovada a pitomce (myslím to doopravdy) - a současně neskutečného frajera (myslím to doopravdy) Limberského. Jak typicky chlapské, nezkrotné a hrdé (pro hodně uťápnutých lidí blbé) gesto znamenalo to jeho kroucení volantem. Vím, že mě za to bude spousta lidí proklínat, urážet, nenávidět, že bude mnou opovrhovat - ale mně je to fuk. Proč? Nějak si zrovna Limbu nedokážu představit v podobné situaci, v níž by se začal horempádem omlouvat. Za co? Že řekl od plic, co si myslí? Za svůj názor vyřčený v emočně vypjaté situaci? Že by řekl: „V té chvíli jsem si myslel, že je to husa, ale teď už si to nemyslím?“
Fascinující vzdor, vůbec ne nepodobný legendárnímu „A přece se točí!“, to opovržení soudy, nadřízenými, veřejným míněním, autoritami mi přijde neskutečně spontánní (zase Plíhal), přirozené a autentické. Evokuje pravěké rituály při ulovení kořisti, při zničení nepřítele, radostný výkřik při zkrocení divokého koně, nekontrolovatelný gejzír emocí. Tolik mi to připomíná nezlomený charakter Randalla Patricka McMurphyho a jeho legendární věty: „Aspoň jsem to zkusil!“