Čecháček paštikář
Seděla na lavičce na jednom špinavém autobusovém nádraží. Malá, drobná, blondýnka se dvěma cůpky. Mohla mít tak 8 let. Zdála se být sama. Všemi opuštěná. Vlastně ne. Zahlédl její maminku, ženu přibližně mého věku. Stála asi o 20 metrů dál a s někým rozčileně telefonovala. Tak, aby ji nikdo nablízku neslyšel. Ani její dcera. Ta paní vypadala ..no, rozhodně nevypadala klidně, natož šťastně.
Nedalo mi to a přistoupil jsem k holčičce. Pohlédl jsem na ni. Z hnědých, kulatých očí padaly slzy jako hrachy na umatlané tváře. Smutná, až se srdce usedalo.
„Co se Ti stalo, prosímtě? Proč tak brečíš?“
„Když my ne - ne - nepojedeme k moři,“ celá se zajíkala. Pak teprve zdvihla hlavu a opětovala můj pohled. Bylo mi jí tak líto.
„Měli jste jet k moři?“, ptal jsem se opatrně.
Malé neštěstí zamrkalo, jako že jo.
„Nemáme dost peněz. Tatínek už nepracuje. Prý jich bylo v práci moc. Měli jsme objednaný zájezd a teď ho maminka musí zrušit.“
V takové chvíli vůbec netušíte, co na to říct.
Přijít nezaviněně o práci je katastrofa, jejíž následky nesou všichni kolem. A nemusí jít jen o hlavu rodiny. Znamená to, že se budete muset uskromnit ve svých nárocích. Znamená to, že budete muset šetřit. Znamená to, že budete muset nemilosrdně řezat v nákladech a výdajích, obrazně řečeno obracet každou korunu a přemýšlet, za co ji utratit. Přemýšlet, zda si máte už konečně koupit nové zimní 
pneumatiky, nebo to ještě tuto sezónu risknete na těch starých. Jestli si koupíte nový zimní kabát. Vždyť ten starý by přece mohl nějakou tu chvíli ještě dobře sloužit. V masně je vám trapné již potřetí v tomto týdnu kupovat měkký salám z nižší cenové kategorie pod 9 Kč/100g. Jen zatnete zuby, když zaslechnete, jak prodavačkám z úst padají tichá slůvka jako „propuštěnej“, „musí chodit na pracák“, „dávky“ a další. Chce se vám brečet, přitom víte, že jediné co zbývá, je bojovat. „Hodit“ si to? To je ta nejjednodušší a nejzbabělejší varianta, která nic nevyřeší.
Pak mě něco napadlo: „Máš ráda pejsky?“
Nedůvěřivé přikývnutí.
Kul jsem železo, dokud bylo žhavé:„Máme fenku knírače, říkáme jí Bára a teď má zrovna štěňátka. Pět chlupatých kuliček. Chtěla bys je vidět? Co kdybyste s maminkou přišly na návštěvu?“
Otřela si ušmudlaný obličej a v jejích očích se rozzářily jiskřičky.
Obě přišly odpoledne. Malá šťastná a maminka klidnější. Manželovi nabídl místo ve firmě dobrý kamarád. Od těch dob se naše rodiny často stýkají. Jsme přátelé.
Celá tato příhoda se mi vybavila, když jsme se manželkou v září roku 2012 procházeli po Londýně. Došli až ke katedrále svatého Pavla, velkolepé stavbě ze 17. století. Na schodech před kostelem seděla spousta mladých lidí. Cizinců. Španělů, Francouzů, Američanů, Rusů i Britů. A bůhvíodkud byli ti další.
Člověk si naivně myslí, že v okolí svatostánku nebo během jeho 
návštěvy by se lidé chovat trochu tiše a uctivě. Že by měli dodržovat pravidla slušného chování. Že by dovnitř neměl chodit nikdo s čepicí nebo kloboukem na hlavě. Že když na tabuli stojí požadavek zákazu focení, měli by to návštěvníci respektovat. Že odhazovat odpadky, svačit a hulákat na schodech před katedrálou, která zázračně a téměř netknutá přežila zběsilé bombardování německého Luftwaffe v prosinci 1940, se prostě jaksi nesluší. Tady to evidentně nikomu nevadilo, stejně jako chování Němců a dalších cizincu na Velké ceně.
Druhý den jsme se vydali do přírodopisného muzea na Exhibition Road. Prohlídka jeho krásných prostor a všech expozicí trvala pekelně dlouho a po několika hodinách strávených uvnitř jsme vyšli ven. Hladoví, unaveni, ale nesmírně šťastní, že jsme měli možnost vidět tolik zajímavých exponátů. Celý Londýn byl nádherný a moc se nám tam líbilo. Impozantní a venkovský zároveň. Vstřícní a usměvaví lidé, vždy ochotní vám poradit. Sedli jsme si v nedalekém parku na lavičku a vytáhli jídlo. Chleby se sýrem, rohlíky s paštikou, prostě klasika - tak, aby si člověk mohl dopřát návštěvu aspoň těch největších skvostů hlavního města hrdého Albionu. Chovali jsme se tiše, neupozorňovali jsem na sebe a veškeré odpadky jsme samozřejmě hodili do koše.
Tam jsem si vzpomněl na ni. Na tu malou, uplakanou holčičku s pošlapanými sny. Ano, možná ty sny byly plytké a přízemní. Možná, že chtít vidět moře, ochutnat slanou vodu a koupat se, hledat mušle a mořské ježky a rozjařeně juchat v ohromných vlnách je touha člověka nedůstojná. Povrchní. Možná, že správně by měl přemýšlet o všech možných i nemožných lidských právech, snít o tom, jak někomu tisíc kilometrů od nás vzdálenému nebožákovi převrátí život naruby a naučí ho být lepším. Že mu na nějakém tanku přiveze Evropské hodnoty. Zmařené lidské životy, potoky krve, rozvrácené země a jejich osudy. To vše jen proto, že někdo - třeba nositel Nobelovy ceny míru- chtěl realizovat své vznostné myšlenky a ušlechtilé cíle. Nebo to byla jen zástěrka?
Je sám lepším někdo, kdo pronáší pohrdavě něco o „čecháčcích" a "paštikářích“? Je vůbec lepší ten, kdo se za „čecháčky a paštikáře“ tak ostentativně stydí a z nebeské výše své intelektuální moudrosti na ně plive? Sám se spokojeně prohlíží v zrcadle s hdonotícím komentářem: "Já jsem přece jiná klasa!" Mimochodem, může se vlastně člověk stydět za někoho jiného? Není to tak trochu hloupost? Můžeme se stydět za manžela, který se chová v restauraci plné hostů nevhodně? Nebo se máme stydět za vlastní hloupé rozhodnutí si ho vzít? Můžeme se stydět za dceru, která v samoobsluze ukradla čokoládu? Anebo za to, že jsme při její výchově selhali?
Pokaždé, když slyším to urážlivé označení "čecháček" nebo "paštikář", vzpomenu si na ty slzy, které jsem se snažil zastavit. A vzpomenu si na ty hlučící teenagery před chrámem svatého Pavla. Nejsme o nic horší než jiné národy a nemáme žádný důvod kopat do sebe kopat. Stačilo by, kdyby autoři podobně rychlých soudů se snažili být aspoň trochu objektivní. Tak jako my, tak i jiné národy mají svoje „Růžovky“ a „Soudkyně Barbary“ a „Prostřena“. Neberme jim je. To jsou dospělé sny těch malých holek, ke kterým osud nebyl tak milosrdný jako k jiným. Neexistuje jediný důvod se nad ně povyšovat a opovrhovat jimi. Platilo a bude platit: chudoba cti netratí. A také: nad jiné se nepovyšuj a před jinými neponižuj.
Vám všem, kteří nás - "čecháčky" a "paštikáře" – tak nenávidí, jednu dobrou radu dám: odstěhujte se tam, kde je tráva zelenější. Tam, kam vás srdce táhne. Nebo běžte jednou a konečně provždy doprdele!