Výstřel - texty s nábojem

Tento týden jsem v iDnesu jsem četl poutavý rozhovor s americkým psychologem Phillipem Zimbardem. To je vědec, který je považovaný za autora tzv. stanfordského vězeňského experimentu, simulující vězeňské podmínky a jejich dopadů na lidskou psychiku. Ze 75 studentů-dobrovolníků bylo vybráno 24 jedinců, z nichž jedna polovina měla hrát roli vězňů a ta druhá měla za úkol plnit povinnosti dozorců.
Jak uvádí Wikipedie, tak „Zimbardo učinil z tohoto experimentu, byl názor, že brutální zločiny například v době války nejsou dílem žádných psychopatů ani lidských zrůd, ale obyčejných lidí, vystavených nepřekonatelnému tlaku okolností.“ Sice s tím úplně nesouhlasím, ale nedalo mi to, abych se nepodíval na aspoň jeden film, který byl o stanfordském experimentu natočen. Byl to Experiment z roku 2010.

Ne, že by byl nezajímavý, ale myslím, že hodně klouzal po povrchu, kladl až přílišný důraz na násilné scény, liboval si v obrazech ponížení hlavního „hrdiny“ představovaného A. Brodym. Mě by třeba více zajímalo zákulisí experimentu, jak jej viděl sám jeho autor, zda měl nějaké pochybnosti o tom, že to zvládne, jak vnímal sám sebe. A úžasně zpracovaná mohla být jeho hádka s přítelkyní, díky níž byl celý pokus ukončen. Řekl bych, že šlo trochu o promarněnou příležitost a že vznikl film, jakých jsou po roce 1999 stovky. Škoda.

Nicméně jeho shlédnutí stačilo k tomu, abych začal přemýšlet nad tím, jak málo stačí k tomu, aby se lidé navzájem si neznámí začali nenávidět. Aby se stali nepřáteli na život a na smrt. Aby si dokázali ublížit jedinci, které nic nespojuje, kteří nic o sobě vzájemně nevědí, neví nic o minulosti toho druhého, o jeho rodině, zájmech, práci, víře. Nebo jen velmi zběžně.
Na druhé straně jsou to lidé, kteří v běžném životě nemají jediný důvod se nenávidět. Kteří by si za jiných okolností spolu mohli sednout do hospody, tam se smát vtipům, obdivovat ženské, fandit stejnému týmu - třeba hokejovému nebo fotbalovému.
Člověk si pak položí otázku - stejnou jakou si kladl „vězeň“ Travis v podání Adriena Brodyho: „Proč? A jsem já lepší? Jak bych se dokázal v podobné situaci zachoval já sám (sama)? Dokázal bych vzdorovat hněvu, které ve mně vzbudily posměšné poznámky, ironie, ponížení, pohrdání?“

Jak vůbec vznikly ty hluboké a nepřekročitelné příkopy mezi vybranými dobrovolníky, kteří se ještě cestou do „vězení“ spolu naprosto v klidu a přirozeně bavili v autobuse? (To je klíčová scéna - cesta autobusem do věznice a cesta zpět). Co způsobilo rozdělení do té doby jednotné společnosti na dvě znepřátelené skupiny? Jak tenká je slupka mezi láskou a nenávistí? Pravdou a lží?

Od roku 1989, respektive 1993 se po cestách horších i lepších spolu natřásáme  v jednom takovémto 98 let starém  autobuse. V dopravním prostředku jménem Česká republika. Ta vzpomínka na rok 1989 je šťastnou vzpomínkou na cestu, která probíhala v uvolněné atmosféře, na dobu, kdy na náměstí spolu vedle sebe stáli doktoři, dělníci, učitelé, prodavačky, studenti, herci a mnozí další.

Je den po oslavě státního svátku, Dne vzniku samostatného československého státu. Jednoho z těch, který by nám měl být nejdražší a nejsvětější. Naše společnost je dokonale rozdělená na dozorce a vězně. Je to alegorie a já záměrně neříkám, kdo je kdo. A ani neříkám, co nebo kdo je toho příčinou. A ani neříkám, ke které straně patřím. Každé zjednodušení a přirovnání ostatně pokulhává a nelze říct, že viník je jen jeden.
Jen tvrdím, že to není příjemný pocit a že je mi z toho všeho smutno. Nevyhraje nikdo, prohrajeme všichni. Autobus je již pryč, role jsou rozdány, někteří z nás mají uniformy strážců, druzí vězeňské mundúry. Své postavy hrajeme se vší vervou a autentičností. Na jedné straně sluníčkáři, na druhé xenofobové. Na jedné straně zemanovci, na druhé havloidi. Na jedné straně USA a EU, na druhé Rusko a Čína. Na jedné straně umírnění povstalci, na druhé džihádisté. A už se to mele hlava nehlava. Kopou do sebe lidé naprosto neznámí. Tolik kypícího hněvu, ironie, jedovatých slov, ponižování, tolik znevažování druhého, osočování, pohrdání a nenávisti…..
Lidi, co blbnete?! Vždyť se vůbec navzájem neznáte! Vždyť o sobě nic nevíte! Třeba byste si mohli být navzájem docela sympatičtí, ale takto vám (nejen) internetové diskuze poskytují anonymní bojiště, kde se vzedmou všechny skryté vášně, zloba, deprese a mindráky, všechno to zvířecí, co je v nás, vytryskne na povrch.

Vraťme se k rozhovoru s Phillipem Zimbardem. V něm mě nejvíc zaujala tato slova: “ Nutno říct, že to, že se nepodílíte na konání zla, z vás ještě nedělá hrdinu. Hrdina proti zlu aktivně zasáhne. Například v Milgramově experimentu, pokud odmítnete zmáčknout tlačítko (a tím odmítnete mučit člověka, pozn. red) a řeknete, že se experimentu nebudete účastnit, tak ještě nejste hrdina. Hrdina by byl člověk, který by zamířil k vedení psychologické fakulty a řekl, že se děje něco špatného a že experiment musí skončit.“

A tak Tě volám, hrdino! „Přijď´už konečně“, vroucně se modlím, já, ateista, který stále a znova, přes veškeré jeho nedostatky věří v člověka. Volám Tebe, který snad už konečně řekneš: „Mír a pokoj oběma znesvářeným stranám.“ Zvedni ruku v přátelském gestu a řekni: „STOP!“ Věřím, že se pak skloníš nad palubní deskou autobusu řítícího se s námi všemi do basy. Chtěl bych, abys na navigaci zadal zcela jinou cílovou destinaci. Třeba tu s názvem: Česká republika. Prosperující a demokratický stát. Země, kde spolu dokážou pokojně žít i lidé naprosto opačných názorů.