KATEDRÁLY
Rád sahám na kameny středověkých katedrál.
Kdo je asi lámal ze skal?
Kdo je asi opracoval?
Kdo je stavěl na sebe?
Kdo byli ti lidé? Byli šťastní? Sobci? Lháři? Lidé čestní?
Co je trápilo? Co měli rádi?
Takový doteky věků ohlazený pískovcový kámen, to je tisíc příběhů,
protnutých osudů, milióny nesplněných přání, snů, úvah, myšlenek. Strach, žal, bolest.
Pýcha. Pláč i smích.
Když se těch zdí dotýkám, posvátně zadržuju dech,
abych ty zmizelé životy, lehké jako babí léto, nevyplašil a neodfoukl.
Připadám si v té chvíli jako zloděj, který někomu sahá do kapsy.
Na podzim často prší a déšt ze zdí smývá osudy a příběhy tečou do kanálů, potoků a řek.
I když se voda vyčistí , něco z minulosti v ní pořád zbývá. Je to věčný koloběh.
Lidé tu vodu pijí a nesou si v sobě poselství neznámých, otců a matek, synů a dcer, bratrů a sester. Řemeslníků, umělců, králů i šlechtičen, kuchařek, kurtizán, kněží i sedláků.
A tak to běží pořád dokola a tak to má být.
Čí smutky, smích, slzy a krev a myšlenky jsem asi vypil já?